Jak jinej? A jak moc? Moc ne, jsem úplně stejně jiný, jako je jiný každý z nás, nic významného. Pozor ale, dnes nestačí už jenom vnímat a přijímat ten fakt, že každý jsme nějak jiný, že každý jsme originál. Je důležité tu jinakost, různorodost, kterou si uvědomujeme, nejen respektovat, ale i oceňovat a chápat ji jako klad, jako vítaný příspěvek do společné velké puzzle skládačky našich životů. Myslím si, že právě potřeba vnímání osobních odlišností je jeden z hlavních důvodů, proč se tak často a hojně v médiích, na sociálních sítích a ve společnosti vůbec řeší třeba genderové otázky nebo proč je mezi mladými lidmi v takové oblibě tetování a piercing.
Zvykli jsme si dávat najevo, že jsme jiní. Například britský Facebook, aby uspokojil na 100 % touhu svých uživatelů po originální identitě, nabízí 71 možností volby pohlaví na profilu. Je to moc? Je to málo? Já nevím a sám pro sebe jsem si položil otázku, zda jsem ve svém věku (64) schopen i v tomto extrémním spektru variant najít jejich hodnotu a přínos. A jaké pohlaví bych si vybral já na profil FB v Británii? Rozhodně nejsem cassgender, protože těm je celá myšlenka genderu v podstatě cizí a já jako otec dvou dětí, přestože dvakrát rozvedený, se cítím být normálním mužem. Jenže co je to normální? Tady mě napadá, jak často se slovu normální přikládá význam, který k tomu slovu nepatří. Není totiž pravdou, že NORMÁLNÍ = DOBRÉ (správné, morální). Nicméně ta souvislost tu je. „Normalita se opravdu stává eticky relevantní otázkou. Ne snad proto, že to, co je normální, by bylo zároveň morální, ale proto, že způsob, jakým rozumíme tomu, co je normální, má významný vliv na to, jak se eticky chováme a rozhodujeme vůči druhým lidem.“ Citace Bc. Daniel Guńka, UPOL.
Znovu jsem se tedy ponořil do seznamu pohlaví a začal se hledat důsledněji. Jsem earthgender, když mě vzrušuje krása přírody, nebo spíš faunagender, když několik let žiji s kočkou a spím s ní? Nebyl jsem si jist, a tak jsem to radši nechal mladším, protože pro ně je ta otázka mnohem aktuálnější. Mě zajímalo, jak se tohle téma odlišností, abnormalit a normalit promítá do vědy a výzkumu a jestli vůbec.
„Žádný člověk není takový hlupák, aby nedosáhl úspěchu aspoň v jedné věci, je-li vytrvalý,“ řekl prý Leonardo Da Vinci, největší renesanční velikán. Takže ať už máme jakékoli schopnosti a možnosti, máme podle italského mistra zaděláno minimálně na jeden velký úspěch. Nicméně o mistrově vlastním budování identity a o případných odlišnostech se mluví málo, přestože to muselo být téma pro něj i jeho okolí. Byl společností respektován, byl obdivován ženami, měl poměr minimálně se dvěma svými žáky a jeho nejčastěji zmiňovanou výstředností byla nedisciplinovanost. A společnost kontroverzní chování génia akceptovala stejně tak, že po několika dalších staletích už nikoho ve společnosti nepřekvapovaly třeba Einsteinovy kousavé výroky a ani to, že nerad nosil ponožky. A tam někde časově mezi těmito dvěma génii se asi narodila představa vousatého, vlasatého, potrhlého, postaršího individua, kterému se dnes říká vědec. Že to není prospěšná image, potvrdily i studie. Průzkum v britském Leicesteru a australském Perthu odhalil, že už osmileté děti odmítají možnost, že by mohly být vědcem, protože v jejich očích jde o „výstřední bělochy středního věku, kteří si nikdy neužijí žádnou legraci“. Na žádost, aby nakreslily vědce, děti ve většině případů malovaly bělocha s rozcuchanými vlasy, vousy, s brýlemi a bílým pláštěm. Chlapci nikdy nenakreslili ženu jako vědkyni a holčičky jenom výjimečně. Překvapivě ani děti tmavé pleti nebo asijského původu většinou nenapadlo namalovat vědce jako černocha či Asiata.
Je zřejmé, že bariér je více. Podle mě je nejhorší a vlastně klíčovou bariérou nedostatek respektu a zájmu většinové společnosti o vědce, výzkumníky a jejich práci. Od ní se pak odvíjí i mnohé další meze a předsudky. Nejčastější omezení jsou asi věk, pohlaví nebo národnost. Osobní příběh nejznámější vědkyně světa Marie Curie-Sklodowské, je z tohoto pohledu jedna velká překážková dráha. Já bych s Marií CurieSklodowskou neměnil a rád bych snad také proto uvedl několik příkladů projektů aplikovaného výzkumu, které podporuje TA ČR a které symbolizují tu současnou svobodu, neexistenci uniformity a vyloučenost existence jakýchkoli omezujících schémat při rozhodování o podpoření výzkumu. Jenže nemohu publikovat detaily, protože tím bych jen vlastně neeticky označil ty řešitele, kteří jsou nějakým způsobem jiní, výjimeční. Minimálně pro mě, a za to by mě jistě nepochválili, takže uvedu jen jeden příklad a anonymně, neadresně. Nejstaršímu hlavnímu řešiteli výzkumného projektu podpořeného TA ČR je 79 let, pohlaví nesdělím, protože je to jedno.
Tato žena, Polka, je jistě nejznámější vědkyní světa a dosáhla mnoha prvenství, která pomohla změnit mnoho společenských paradigmat. V roce 1903 jako první žena v historii získala titul doktora fyziky a ve stejném roce jí jako první ženě byla udělena Nobelova cena za fyziku. Stala se první profesorkou Sorbonny a jako první vědec získala dvě Nobelovy ceny v různých oborech – druhá přišla v roce 1911 za chemii.
Jenže v tomtéž roce nebyla taky Marie Sklodowská o jeden hlas zvolena do Francouzské akademie věd (Académie des sciences). Během hlasování o přijetí byla pravicovým křídlem tisku kritizována pro svůj nefrancouzský původ a ateismus a v jiných médiích se zase objevily spekulace o jejím židovském původu. To už patřilo k těm posledním záchvěvům diskriminace této výjimečné ženy. A jak se projevovaly do té doby?
V dětství ji za čtení odborných knih otec za trest zamykal v podkrovním pokojíčku. Neshody s otcem v pozdějším věku vedly k tomu, že začala žít na vlastní pěst, zaměstnala se a šetřila na univerzitní vzdělání. Jako žena však záhy narazila na to, že polské univerzity nepřijímaly ke studiu ženy. Spolu se sestrou se tedy zapsala alespoň na neoficiální tajnou Uniwersytet Latajacy. Sestry se dohodly, že Marie bude nejprve finančně podporovat starší Bronislawu po dobu jejích dvouletých lékařských studií v Paříži výměnou za opětovnou pomoc později. Podmínky, v nichž pak žila a vzdělávala se v Paříži, byly extrémní, často téměř neměla z čeho žít, trpěla chladem během zim a příležitostně dokonce omdlévala z hladu. Během krátkého vzájemného odloučení v roce 1894 navštívila Marie svoji rodinu v Polsku a stále doufala, že by mohla na vysněném poli vědy pracovat ve vlasti. Místo na Univerzitě v Krakově jí však bylo odepřeno, jednoduše kvůli jejímu ženskému pohlaví.
Dne 26. července 1895 se Marie Skłodowská a Pierre Curie stali ve Francii manžely. Svatba proběhla bez náboženského obřadu a nevěsta byla místo svatební róby oblečená v laboratorních šatech. V roce 1902 manželé odjeli na pozvání Londýnského královského institutu přednést na tamní půdě řeč o radioaktivitě. Marie však měla jako žena striktně zakázáno mluvit a hovořil tudíž jen její manžel Pierre. Pierre však bohužel krátce na to tragicky zahynul. V roce 1911 si pak Marie užila i mediální lynč za románek s ženatým fyzikem Paulem Langevinem, bývalým Pierrovým studentem. Naštěstí Královskou švédskou akademii věd malicherný skandál nijak neovlivnil a udělila Marii i druhou Nobelovu cenu.
Curie-Skłodowská zemřela 4. července 1934 v sanatoriu Sancellemoz u Passy (Haute-Savoie) na leukemii způsobenou zřejmě ionizujícím zářením materiálů, se kterými pracovala bez ochranných prostředků. Byla pohřbena vedle Pierra v Sceaux. V roce 1995 byla pro své zásluhy jako první žena pochována pod kopulí pařížského Pantheonu.
