Tomáš Studeník nám v srpnu ochotně poskytl rozhovor, přestože byl právě na dovolené u moře ve Slovinsku. Původní záměr byl vytáhnout z tohoto radikálního inovátora dvě tři štěpné věty na téma předsudků ve vědě a výzkumu a ty pak použít v článku jako citace, jenže náš hovor se protáhl a byla by škoda nepředstavit jeho pohled na věc v celé šířce a délce našeho půlhodinového povídání.
Tak, co vy na to obvyklé téma ženy ve vědě a výzkumu?
Nejzajímavější je, že jediný člověk, který kdy dostal dvě Nobelovy ceny a ještě ve dvou oborech, byla současně i první žena, která cenu dostala – Marie Curie-Skłodowská. Je škoda, že se tenhle fenomén nedaří rozvíjet. Diskriminace pořád přetrvává – ať už platová nebo že jsou ženy častěji v pozici podřízených a ne vedoucích. Je to škoda, protože to, jak se věda dělá, hodně závisí na kreativitě a jiném pohledu, spíš než na tom, co představuje mainstream. Myslím si, že pro další vývoj je potřeba víc zapojit kreativní ženský přístup než pohled ovousených mudrců. To je ta šance, jak vědu posunout dál. Osobně jsem velký podporovatel a příznivec toho, aby se na vědě podílelo víc žen, které by šly do výzkumu – i do takzvaných „hard“ oborů. Nedá se to však vyřešit mávnutím kouzelné hůlky ani kvótami. Jde o to nově nastavit naše kulturní stereotypy, udělat změny ve výchově. A to je velký úkol, který ještě není adekvátně řešen a ani se jím nikdo nezabývá tak, jak by měl. Jednoduchý recept zkrátka neexistuje.
Jak jste řekl, cesta vede tedy pomocí změn paradigmat našeho myšlení, odstraněním předsudků. Co s tím?
Globálně je v tuhle chvíli podíl žen ve vědě asi 35 % a v populaci je žen asi 51 %, takže z nějakého důvodu tam pořád dost žen chybí. Bariéra je dána indoktrinací a výchovou, tím, jak systém automaticky staví muže a ženy do určitých rolí. Když se třeba moje dcera zajímá o programování a chce programovat sondy do vesmíru, tak ve svém kolektivu většinou vzbuzuje překvapení, protože to pořád ještě není standardní zájem. A naopak když syn mého kamaráda chce navrhovat módní kolekce, tak se mu dostane obdobné reakce. Ta diskuze není jednoduchá a probíhá i v jiných oblastech.
Kdo je viník a jak to změnit?
Jedna změna, která by šla udělat rychle, je začít ukazovat úspěšné ženy ve vědních oborech a hledat influencerky a ambasadorky, které známe z jiných kampaní, třeba na hamburgery, kde už jich je dost. Pokud jde ale o ženy ve vědě, je to problém. Tam nejsou. Dalo by se začít seshora na vládní nebo evropské úrovni a přitom i zezdola šířit příběhy úspěchů pro motivace vrstevníků v různém věku dětí, protože se říká, že dnes už od 6 let věku přebírají výchovu vrstevníci. Myslím si, že úspěšných příběhů je kolem nás docela dost.
Máte zkušenosti ze studií v zahraničí, jak to vypadá tam?
Mám znalost z britského a francouzského prostředí a obecně si myslím, že jak britská, tak francouzská mentalita je víc inkluzivní a otevřená. Rozhodně tam nepanuje třeba kulturní rigidnost. Británie byla vždy předobrazem svobod a ať jste kdokoli, vypadáte jakkoli a říkáte cokoli, jste vítáni. U nás mám někdy dojem, že se musí říkat jen to, co se říkat má, a kdokoli vybočuje, nedostane se mu takových ovací jako třeba v britském prostředí. Myslím především to akademické prostředí – když se člověk projde Oxfordem nebo po Cambridge, tak cítí, jak tam volný duch může plynout mezi kolejemi a knihovnami a nezáleží na tom, jestli jste muž nebo žena. Nemyslím si ale, že by tam byl nějaký recept, spíš je to už tradice, která se u nás v posledních desetiletích vyvíjela trochu jinak. Tady bylo dlouho konformní myšlení a snaha nevybočovat způsobem, jak přežít a vyrovnat se se systémem. Dnes už cítím, jak se nadhled a odvaha být jiný postupně rodí. Když pracuji s mladými lidmi v inkubátoru Caelestinus nebo na hackathonech, cítím, že už ten závan čerstvých větrů tady je. Nejsem pesimista, který by si myslel, že Česko zůstane jakýmsi skanzenem. Naopak si myslím, že naše schopnost být „prosíravý“, jak říká Jára Cimrman, tedy naše prosíravost směrem do světa se dostavuje, a strach, ať už z neúspěchu nebo z toho, že mám špatné genitálie, abych uspěl v nějakém oboru, postupně mizí.
Myslíte si, že by se třeba dala podpořit diverzita tím, že se odmítne uniformita?
To není špatný nápad. Ale ono není odmítat jako odmítat. O něčem podobném jsem se již dříve bavil s TA ČR a snažili jsme se vymyslet, jak povzbudit žadatele o podporu, aby přihlašovali projekty s ještě odvážnějšími nápady. To znamená, že by projekty nebyly napsány tak, aby nejspíš prošly a nebyly moc odvážné, aby se náhodou nějaký hodnotitel nezalekl, že je to úplný úlet. A s tím souvisí diverzita. V inovačním portfoliu, které platí v soukromé sféře a dejme tomu i ve sféře veřejné, je to tak, že matice vědeckého pokroku, těch sekundárních aplikovaných inovací, přinese pravděpodobně největší zisk, pokud bude taky sama diverzifikovaná. Když se nebude soustředit jenom na „easy peasy“, jednoduché a bezpečné projekty, které tolik rizika nemají. Komerční sféra hledá i ty rizikové projekty, protože právě u nich je velká šance na velký výnos, který odpovídá právě tomu riziku. A pak to offsetuje nízkorizikovými projekty. Právě nedostatkem českého prostředí vědy a výzkumu je absence odvahy jít do rizikovějších věcí. Samozřejmě problém je v tom, že se jedná o veřejné peníze. Vždycky se musí obhájit, proč jdu do rizika, když riskuji peníze všech. Je třeba vysvětlovat směrem k vládě, veřejnosti a odborníkům, že je rozumným přístupem jít do rozumného rizika a že není důvod se vyhýbat i těm hodně rizikovým, neotřelým a zdánlivě šíleným nápadům, pokud zapadají do nějaké strategie, kde se to kompenzuje těmi bezpečnými projekty. A pokud Česko chce na poli mezinárodní vědy něco dokázat, tak se těm odvážnějším projektům nevyhneme. Vize, že budeme dělat jenom bezpečné, dopředu odhadnutelné věci, které prostě potvrdí námi napsané hypotézy (většina žádostí už je psána s tím, že to potvrzení je nejspíš zřejmé), není správnou cestou. Pokud mám hypotézu, chci ji potvrdit experimentem a zjistím, že to nefunguje, tak je to taky kus poznání, jenom se tolik nepublikuje v časopisech a nikdo se tím nechlubí. Myslím si, že chybí systém, jak pracovat s nezdary a s hypotézami, které se nepotvrdí. Já osobně s nezdary hodně pracuji a myslím si, že to vyžaduje přenastavení celého systému, aby se týmy nebály publikovat experiment, který se nevydaří, a hlavně zanalyzovat, co bylo špatně nastaveno, a proč je třeba udělat jiný experiment. Měli bychom vytvořit jakýsi systém pro publikování výzkumných nezdarů, aby nebyly brány jako něco, co do vědy a výzkumu nepatří.
Co barva kůže?
Barva kůže je pořád problém. Zrovna dnes jsem četl zprávu na Twitteru, že v americkém zábavním parku odmítli vpustit skupinu Afroameričanů. Na druhou stranu má zkušenost z mezinárodních týmů při studiích nebo při nějakých projektech je taková, že tam ta diverzita už je, zejména když se řeší globální byznys nebo globální inovace, kde je naprosto nutná. Myšlenka, že se všechno dá vyřešit třeba tady ze Slovinska nebo z nějaké pražské hospody, je sice lákavá, ale reálně je svět jiný a znalost místních kultur, prostředí… to, že někdo vyrůstal v jiné části světa, je tak zásadní pro globální řešení a spolupráci, že se bez toho neobejdeme. Tady je diverzita předpokladem. Když nebudu mít globální rozměr a zkušenosti z různých světadílů a kultur, tak pak mohu těžko něco opravdu řešit. Někdy je to složité, protože všichni máme předsudky, dokonce není možné je nemít. Člověk je získá a je třeba si je jen uvědomit, když mu naskočí. Já například když mám kolegyni z Indie, tak hned začnu mluvit anglicky jinak, než když mám před sebou kolegu z jižní Afriky. Nakonec člověk zjistí, že ty problémy jsou relevantní, i když je ta země nebo kultura daleko. Například v Indii je vlna veder, mají vlhký teploměr na padesátistupňové teplotě a nemají elektřinu. To, jak tam bez ní žijí, je teď nesmírně důležité pro rozvinutý svět, protože najednou musíme řešit, jak budeme žít bez plynu, bez elektřiny, co kdyby byl blackout? Naopak v rozvojovějších zemích, kde jsou zdroje velmi omezené, vznikají inovace a technologie, které potom zpětně dokáží zachránit rozvinutý svět a zcela jednoznačně ho obohatit. Přírodní katastrofy, jak je často vidíme v přímém přenosu, nejsou už jen ve vzdálené Austrálii nebo Americe. Já tu sedím v Piranu u moře, ale kousek dál v Krasu v Itálii hoří lesy. Najednou si člověk uvědomí, že už to má za humny. Viz třeba požár v Českém Švýcarsku. Myslím si, že nám dojde, že se taky stáváme zemí, kterou všechny ty hrozby mohou potkat, a není na škodu zkušenosti ze zbytku světa přinést sem a adaptovat. Čím víc budeme vnímat planetu a globalizovanou společnost, tím víc bude nutné, abychom globální týmy stavěli nejenom v rámci zemí Evropské unie, ale abychom sahali i dál.
Mám rád takovou hlášku, která funguje hlavně v angličtině, v češtině sice moc ne, ale i tak je příznačná. Svět je jako tuňák – TUNA – Turbulent (turbulentní), Uncertain (nejistý), Novel (stále nový) a Ambiguous (nejednoznačný). Myslím si, že ten tuňákový svět bude čím dál víc tuňákový a podle toho bude třeba přenastavovat, jak funguje věda, byznys, prostě cokoli. Jedním z důsledků bude, že i u nás v naší dolince, roklince budeme vnímat, že svět je globálně jinde a doufám, že to povede k větší inkluzivitě nejen z pohledu žen v týmech, ale i jiných barev kůže.
Tomáš Studeník získal titul MBA na University of Liverpool a MSc v inovacích na HEC v Paříži. Organizuje inovační maratony CEE Hacks, kde studenti celého světa řeší problémy ve zdravotnictví, dopravě, energetice, průmyslu a sociální sféře. Tomáš pomáhá globálním firmám probouzet inovačního ducha a hledat nové příležitosti v post-digitální době. Šéfuje konzultační společnosti Insane Business Ideas. Spolupracuje také s vládními organizacemi Czechinvest, Technologická agentura ČR nebo European Space Agency. V roce 2014 představil v ČR zábavně-naučný formát FuckUp Nights, kde se veřejně sdílí neúspěchy v byznysu a životě. Nejlepší příběhy nezdarů vydal v roce 2018 knižně u Jan Melvil Publishing jako Velkou knihu fuckupů. Tomáš byl nominován na Esquiremana 2019 v kategorii byznys. V únoru 2021 měl celosvětovou premiéru projekt divadelní hry THEAITRE, jehož je Tomáš autorem. Jednalo se o první divadelní hru, kterou napsala umělá inteligence, navíc příhodně 100 let od premiéry R.U.R.
Rozhovor vedl Leoš Kopecký
